Nadační fond Pramen Luhačovice poskytl vůbec poprvé literární pobyt tvůrčí dvojici. Kreativní duo Aneta Kohoutová – Šimon Macek, působí společně pod názvem Š.M.A.K a vytváří webové projekty a DJ sety. Myšlenkou celého jejich pobytu bylo nabídnout alternativní mapu, reprezentaci prostoru, který bude nahlížen skrze optiku místních. Jejich misí bylo sledovat kroky lokálů, mluvit s nimi o městě, ptát se na jejich doporučení, zážitky, ale i obavy z toho, co jim město ne/nabízí a to vše pak graficky a literárně zanést do výsledné mapy.Výsledek, ke kterému se dopracovali, budete moci posoudit sami začátkem nového roku, kdy bude pod hlavičkou fondu publikován.
Jak se vám v Luhačovicích líbilo a pracovalo?
Aneta: V tomhle ohledu nešetřím superlativy. Luhačovice mají pro mě velmi specifického ducha. Vznosná lázeňská promenáda se tady mísí se sídlištěm v náručí kopcovité krajiny porostlé nejlepšími ostružinami široko daleko. Měla jsem pocit neuvěřitelně inspirativního prostředí. Jednou bych chtěla být básníkem z Luhačovic. Psát ve stínu zámku, pod dohledem vycpaných kačen a večer vyrážet na obchůzky do baru Amerika a do pekárny pro housku se salámem.
Jak se vám pobývalo na zámku?
S gustem a grácií. Oba máme myslím slabost pro místa, která mají svůj specifický charakter, a taky fungují po svém. Myslím, že zámeček se stal naším hájemstvím a skrýší podobných zážitků, které jsme se pak jali v Luhačovicích sbírat.
Pracovala jste na nějakém konkrétním výstupu? Jakém?
Aneta: Přijeli jsme s konkrétní vizí, a to vytvořit alternativní mapu města Luhačovice skrze vzpomínky, zážitky a oči místních. Ten cíl zůstal stejný, ale forma se v průběhu našeho pobytu trochu změnila. Měli jsme připravenou sérii různých otázek, pomocí kterých jsme pátrali po nějakém srdcovém místě místních tady v Luhačovicích. Musím říct, že hodně lidí ta otázka zaskočila, jakoby o městě ani nepřemýšleli, což je samozřejmě taky nějaký ukazatel, toho jak místo, kde žijí (ne)vnímají. Myšlenka tohohle projektu vyrostla z vize Luhačovic, jako města spojeného s velkými historickými událostmi a osobnostmi, které se točí především kolem té lázeňské části. Nás, ale zajímala ta historie každodennosti. O Dušanu Jurkoviči toho bylo napsáno spoustu, ale víte, kde Tomáše málem odneslo tornádo nebo, kde místní budují první komunitní zahradu? V našem výstupu chceme přenést do popředí události všedních dnů a nahlédnout tak Luhačovice z úplně jiné perspektivy
Co váš kontakt s místními?
Šimon: Byl všech barev a chutí. Od letmých odpovědí, po pečlivé a košaté příběhy. Naštěstí jsme měli čas postupně navazovat kontakty přes síť přátel a známých. Odpadla pak nutnost ptát se kolemjdoucích a děsit je otázkami o městě a jeho okolí – ačkoliv ani na to jsme nezanevřeli. Rozhovory pak časem začnou dávat dohromady galerii mikro-příběhů, které člověk může sbírat jako skleněnky do zavařovačky. A ten kompot se nám pořád ještě vaří v hlavách.
Co tady na vás nejvíce zapůsobilo?
Aneta: Líbí se mi, že tady končí koleje, vytváří to dojem konce světa, takového svébytného vesmíru. A taky, že se tu díky neustálému přísunu pramenů dá hodně snadno zkrotit kocovina.
Co vás překvapilo?
Šimon: Spousta věcí. Vlídnost místní krajiny, chuť pramenů a špendlíků u cesty, srneček na zahradě opuštěné vily. Proces objevování místa je toho naštěstí plný.
Aneta: Jak snadno se dalo zaplout do místního života. Za těch čtrnáct dní jsme byli na muzejní noci, třikrát v kině, zkrátka žili stejně aktivní život na jaký jsme zvyklý z Hradce. A to nepočítám prosezené hodiny v Jizbě nejlepší kavárně široko daleko.
Je to vaše první rezidence? Pokud ne – můžete nabídnout srovnání?
Aneta: Je i není. Před třemi lety jsme byli, hlavně teda Šimon, účastníky symposia ve Vérneřovickém Soulkostele, kde jsme společně vytvořili křížovkovou cestu. Čtrnáct zastavení každého správného křížovkáře s rozhřešením na konci. Rozdíl byl v tom, že jsme nějak intenzivně nepracovali s místní komunitou, jen když jsme večer chodili dolů do vesnice na pivo.
Jak vám tady plyne čas?
Aneta: Úplně rychlostí Slováckého expresu. Mám ještě dlouhý seznam toho, co stihnout a tedy i spoustu důvodů proč se vracet.
A jaký dojem na vás udělaly lázně?
Šimon: Výrazný. Třeba díky expozici a architektonické procházce organizované místním muzeem. Chci domů věž z foukaných luxfer.
Aneta: Před pár lety mi doktor diagnostikoval astma, což se nakonec ukázalo jako omyl, ale já v tu chvíli snila o pobytu v Luhačovickém inhalatoriu. Navíc mi Jurkovičovy domy připomínají svět Tove Jansson a jejich mumíních hrdinů
Co Vás dál čeká?
Aneta: Z Luhačovic jsme se přesunuli rovnou do Estonska na univerzitu v Tartu, kde si tužíme svoji severskou a akademickou náturu až do ledna příštího roku. Naše dlouhodobé plány jsou tedy spíš studijního rázu, chceme dokončit svoje práce a výzkumy, ale zároveň si tuhle dlouhou cestu rádi zpříjemňujeme podobně osvěžujícími zastávkami jako byla právě ta luhačovická.