„Z rozhovorů v pavilonu Vincentky jsem si dělal zápisky…“

Nadační fond Pramen Luhačovice na podzim pořádá „Literární pobyty v Luhačovicích” pro spisovatele a spisovatelky, čímž transformuje tradici návštěv umělců v tomto městě. Historicky lázeňská města totiž figurovala na mapě Evropy jako centra kulturně-společenského života a byla líhní nové spolupráce mezi umělci, místem „shledání s múzami“ a nalezištěm inspirace pro vlastní tvorbu. Jako druhý se do své literární tvorby do Luhačovic přijel pohroužit spisovatel Petr Borkovec.

Petr Borkovec (*1970) je básník a spisovatel na volné noze, překladatel poezie a publicista. Jeho básně byly přeloženy téměř do všech evropských jazyků. Sám překládá převážně z ruské poezie 20. století. Od roku 2005 je zaměstnán v nakladatelství Fra v Praze jako redaktor poezie a dramaturg kavárny téhož nakladatelství, v níž organizuje autorská čtení. Od roku 1994 žije v Černošicích u Prahy, kde společně s přáteli v roce 2011 založil neziskovou iniciativu klub Ferenc Futurista, klub-kavárnu-bistro-malý sál v jednom, kde se hosté cítí jako doma a zároveň jsou překvapováni uměním. Do Luhačovic přijel dokončit svou čtvrtou prozaickou knihu. 

Jak se vám v Luhačovicích líbilo a pracovalo?
Upřímně řečeno, každá rezidence je pro mě zážitek, ať je kdekoli, kdykoli. Ocitnout se v neznámém prostředí, vytvořit si pár nových jednoduchých rituálů a být pořád sám, odstřižený a myslet jen na text – pro mě je tohle vždycky skvělé. Ten zážitek není složený jen z euforie. Stesk doléhá trochu po celou dobu. Taky se dostavuje pocit, že dělám něco nepatřičného. Ale to k tomu patří, částečně jsem si zvykl a nedivím se. V Luhačovicích na zámku je klid násobený rozlehlostí a starými zdmi a víceméně liduprázdným parkem.

A co město, lázně, lidé?
Když spisovatel přijede na rezidenci, má, podle mého, především pracovat – rezidence není turistický pobyt. Samozřejmě je dobré nějak se podílet na, řekněme, kulturním životě místa, veřejně číst, jít, když někdo projeví zájem, diskutovat do školy atd. Ale ne si dělat výlety a pořád se s někým scházet a obrážet všechny vernisáže a divadla. Proto je, myslím, skoro nutné přijet s nějakou rozdělanou prací. To místo si stejně nakonec o nějakou pozornost řekne.
Například jsem slyšel tak výživný rozhovor dvou starších žen ve frontě na minerálku v pavilonu Vincentka, že jsem tam potom několikrát šel poslouchat cíleně. A taky pozorovat personál, který obsluhuje kohoutky. Mám zápisky.

Jak se vám pobývá na zámku?
Prostorná pracovna je oddělená od pokoje, musí se do ní jít chodbou – to je výsada. Nerad píšu vedle postele. A navíc – jaká pracovna! Prosluněná, se skleněným stolem, s vycpanými kachnami a koženými křesly. Je to pracovna nadlesního, který rozumí své práci a má plnou důvěru zámecké paní. Chovám se v ní podle toho.
Ze zámeckých míst bych rád zmínil průčelí s jednostranným schodištěm, které posbírá úplně všechny paprsky zapadajícího slunce a i koncem září odpoledne v něm panuje letní vedro. A taky uražený kus kašny v parku v kamenném zarostlém bazénku, kterému říkám „půlkašna“ a chodím se na ni podívat každý večer. Je to takový podnětný zbytek, podněcuje obrazy i úvahy.

Na čem tu pracujete?
Dopisuju knihu krátkých próz, která se jmenuje Sebrat klacek. Měla by vyjít na začátku prosince. Přijel jsem s tím, že bych rád dopsal dvě povídky. A přehlédl všechny texty v knize. Vedle toho jsem v Luhačovicích začal překlad ruského básníka Vladislava Chodaseviče, rozsáhlejší výbor, který budu překládat především v listopadu. Chodasevič je velký ruský básník první poloviny 20. Století, takový všední apokalyptik, mimořádně sensitivní. Výbor se bude jmenovat Kain na pláži.

Rozhovor vedla Magdaléna Petráková z Nadačního fondu Pramen Luhačovice.