autor fotografie: Michal Patycki
Třetí literární rezidentkou v roce 2022 v Luhačovicích byla Štěpánka Ištvánková. Absolventka Filmové vědy a Německé filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci, mnoholetá organizátorka a PRistka kulturních akcí napříč Českou republikou, redaktorka etablovaného filmového čtvrtletníku Film a doba. Ve své básnické tvorbě úzce propojená s ostravským uskupením Harakiri Czurakami, v jejichž sborníku také publikovala vybrané básně. Ve své současné tvorbě kloubí zkušenosti z filmového světa se svou bytostnou potřebou vše zapisovat, zaznamenávat, uchovávat a předávat. Co si odnesla z Luhačovic?
Jak se vám v Luhačovicích líbilo, pracovalo a pobývalo na zámku?
Mé kořeny nesahají daleko odsud, proto mi je místo známé i blízké. Přesto jsem si ho najednou dokázala užít úplně novým způsobem, za což jsem moc vděčná. Zámek je tišší, než by člověk čekal. Takže pro soustředěnou cestu k inspiraci ideální.
Pracovala jste na nějakém konkrétním výstupu? Jakém?
Aktuálně pracuji na projektu Imaginárního kina. Povídek/libret, které vzdávají hold poetistické tvorbě Teigeho, Nezvala, Seiferta a dalších spisovatelů sdružených v uskupení Devětsil. Vycházím z jejich postupů a integruji vlastní. Pokouším se o takovou stoletou multimediální revizi. Doporučuju vzít si třeba Nezvalovu Raketu nebo Edisona a oddat se vlastní vizualizaci. Ty texty jsou napuštěné silně sugestivními záznamy atmosféry, architektury, popisují dobu skrze objevování a opěvování nových technologií. U mě se zalíbení ve vybraných autorech prohloubilo při návštěvě filmového muzea NaFilm, kde jsem poprvé slyšela tyhle básně-libreta jako mluvené slovo (se sluchátky, v izolovaném prostředí) a řekla si, že přesně něco takového chci dělat. Dřívě jsem se věnovala spíše poezii. Najednou ji překlápím do poezie v próze, zároveň jí ale nechávám velký prostor co do projevu. Ve své podstatě se ve finálních výstupech může prolínat mluvené slovo a rozhlasová hra, třebaže v hodně očesané podobě bez přidávaných a zavádějících zvuků či hudby, ale díky poctivému útoku na všechny smysly, imaginativní popisnosti prostředí a atmosfér, stejně jako specifické práci s časem, inklinují velkou měrou k takovým protofilmům. Ráda bych záznamy pouštěla ve zhasnutém kinosále a nechávala posluchače-diváky prožít si film za vlastními víčky. Nedávno jsem měla tu možnost za podobných podmínek odprezentovat první díl na ostravském literárním festivalu Inverze a ten sdílený zážitek byl moc příjemný. Ale v době streamovacích platforem na to samozřejmě člověk můžete zajít i sám. U sebe doma. V sobě. První díl namluvila Hana Řičicová a jeho první část si můžete poslechnout na mém soundcloudu. V blízké budoucnosti plánuji také rozšíření do podcastových aplikací a vytvoření adekvátního webu. Ten má ale svůj čas.
V rámci rezidence jsem se primárně soustředila na studium výborné teoretické knihy od Martina Charváta – Zázračné křížení: Karel Teige a Vítězslav Nezval, která zkoumá dílo těchto tvůrců z hlediska mediálních forem.
A hodně nasávala atmosféru města a léta lámajícího se do podzimu, díky čemž ve velmi krátkém čase vznikl také nový díl Imaginárního kina. Ryze luhačovického.
Taky jsem napsala spoustu dopisů a po opravdu dlouhé době i jednu báseň.
Co váš kontakt s místními?
Můj kontakt s místními zahrnoval pravidelné návštěvy a krátké interakce v kavárně Jizba, zdravé výživě či na poště. Využila jsem také přítomnosti starých známých. A hlavně naslouchala. Pokradmu. Útržkům cizích rozhovorů..
Co tady na vás nejvíce zapůsobilo?
Příroda a možnost na vlastní oči pozorovat, a všemi dalšími smysly cítit, příchod podzimu.
Co vás překvapilo?
Kolik neznámého jsem tu ještě dokázala objevit. A taky fakt, že byly v 19. století populární vinné střiky s Vincentkou.
Je to vaše první rezidence?
Ano. A jsem za tento start moc ráda. Vyzývá.
Jak vám tady plyne čas?
Velmi, velmi pomalu. Přesně tohle zastavení jsem potřebovala. Jsou to skutečné literární lázně.
A jaký dojem na vás udělaly lázně?
Navýsost pozitivní. Snažila jsem se vydávat na relativně pravidelné zdravotní procházky na kolonádu i Jurkovičovy okruhy. Pít prameny známé i neznámé. A především obdivovat architekturu vil a skládat podle jejich vzezření charaktery postav mého literárního výstupu.
Co Vás dál čeká?
Žiju do velké míry život nomádského typu, kdy je každé zastavení nádechem pro další cestu. Snažím se reflektovat tento pohyb také v jednotlivých dílech Imaginárního kina. Věřím tedy, že mě brzy čeká další díl.