Lukáš Csicsely (1989) je scenárista, učitel, spisovatel. Zabývá se různými formáty včetně audia, filmu či komiksu a významnou část svojí tvorby věnuje dětem. Mezi jeho poslední díla patří například filmy Kdyby radši hořelo (rež. Adam K. Rybanský) nebo Rituály (rež. Damián Vondrášek), z knih pak mravoučné grotesky Metamorfórky, šibalský román Nejkrásnější pohřeb Jana Huga nebo komiks Jágr, legenda, který zobrazuje část života slavného hokejisty jako rytířskou legendu.
Jak se vám v Luhačovicích líbilo, pracovalo a pobývalo na zámku?
Moc. Paráda chvíli bydlet na zámku. Na práci jsem se musel aklimatizovat. Pokojík je příjemný, má vysoký strop, ale po ránu mi to v něm nešlo, ani vedle v pracovně, a tak jsem si nosil psaní do kavárny. Ovšem odpoledne, když se do zámku začalo opírat slunko, se z psaní ve zlatavé zámecké pracovně stávala náramná radost!
Pracovala jste na nějakém konkrétním výstupu? Jakém?
Zkraje jsem musel kvůli blízkému natáčení dokončit své Hajaji s názvem Báchrobky. Což jsou humorné povídačky pro děti z temného prostředí hřbitovů. K poslechu budou na rozhlase kolem dušiček. A pak jsem chvíli psal knížku pro děti o číčách, co se snaží o kočičí převrat (páč za Egypta bylo líp), a chvíli jsem se věnoval novele Poslední prázdniny, která s trochou nadhledu řeší životní krizi pětadvacátníků (quarter life crisis).
Co váš kontakt s místními?
Já se spíš pohyboval v místech buď pustých nebo plných lázeňských hostů (třeba když jsem si jeden večer skočil do Vltavy na tanec a pár boroviček a dojímal se, jak se dědové a báby baví, což staříci z mé rodiny neumí). Ale pokud jsem místní potkal, bylo to milé: Obsluha v kavárně, kde jsem pořád sosal filtr. Pan učitel Zbyněk, co mě vzal do hospody a uspořádal fajn besedu se studenty střední školy. Nebo pan Petrák, co mi ukázal muzeum, ateliér, Bílou čtvrť a další místní parády…
Co vás překvapilo?
Byla toho řada. Já se nechám lehko překvapit… Třeba kudlankou na klice zámku. Pěknou strání nad Luhačovicemi (viz foto). Že číšník z Radunu je bratranec mého kamaráda z dětství u Bezdreva. Borovičkou za pětatřicet ve Vltavě. Nebo, že v Provodově na hřišti prý promítali náš film Kdyby radši hořelo a kdo přišel v hasickém, měl vstup zdarma – to bylo pěkné překvapení!
Je to vaše první rezidence? Pokud ne – můžete nabídnout srovnání?
Letos jsem byl ještě v Sokolowsku, bývalém sanatoriu pro lidi s tuberkulózou (mimochodem, letos vyšel Tokarčukové román, co se tam odehrává). Bylo to jiné. Mlžná nálada brzkého jara. Malá pohraniční ves s polorozpadlými pozůstatky krás z dob, kdy ještě patřila do Německa. Jako kratochvíle hlavně lesy a kopce. A navíc nás tam ve vile na kopci pobývalo dvacet autorů knih pro děti, co se scházeli k snídani, obědu i večeři… Čili společenská událost. Tady jsem byl sám.
Jak vám tady plyne čas?
Pomalu. Což je fajn. Prostředí, v němž pobývám, mě ovlivňuje. Takže pokud na mě denně útočí stovky podnětů – ukřičených lidí, barvených reklam, cinkajících tramvají, cvakajících foťáků, roztržitých holubů… nasávám chaos. Paříž nebo Berlín mi přináší bezmála utrpení. Klid mě těší, čím víc je ho, tím líp…
A jaký dojem na vás udělaly lázně?
Působily na mě jako prostor mimo čas, plný lázeňských hostů, většinou pomalých staříků, co se šourají v kulisách secesních budov jak z pohádky… Udělalo to na mě dojem už, když jsem se tu stavil během Luhovaného Vincenta – ostatně právě na základě té zkušenosti jsem se rozhodl přihlásit na rezidenci. Abych mohl pobýt déle. A jsem moc rád, že mi byly okolnosti nakloněné!
Co Vás dál čeká? (v kontextu vašich literárních záměrů)
Budu pokračovat v načatých knihách, ale ještě musím přibrat jiné psaní, abych si přivydělal. Dělám třeba na filmu, v němž se mladý pár odhodlá ke tragikomickému řešení bytové krize či na filmu podle své dřívější knížky Předvečer svatého Mikuláše. Ta vypráví o pátém prosinci na maloměstě u Bezdreva. Kluci tu pobíhali s kapsami plnými petard a provokovali starší, kteří se je opití a v maskách čertů snažili zbušit – taková zkouška odvahy. Podobné spontánně vzniklé iniciační rituály mě fascinují. A rituály vůbec a tak mě zaujalo, když mi paní Petráková v muzeu ukázala, že čertí masky tu mají v okolí Luhačovic náramnou tradici.
Děkujeme za rozhovor!