Úspěšná série literárních pobytů v Luhačovicích pořádaných Nadačním fondem Pramen Luhačovice letos pokračuje již třetím rokem. Prvními z pěti rezidentů, kteří pobývají na Zámku v Luhačovicích, aby se věnovali své tvorbě je autorská dvojice Šesták-Strnadová, se kterými přinášíme rozhovor. Petr Šesták je fotograf a autor tří prozaických knih, Adéla Strnadová malířka a kreslířka. Jejich společným cílem bylo v Luhačovicích vytvořit komiksovou knihu zachycující mizející genius loci vináren a vinoték.
Jak se vám v Luhačovicích líbilo, pracovalo a pobývalo na zámku?
Petr: Zámek mezi paneláky, lázeňské architektonické klenoty, křepčící senioři v Elektře, Obětová hora, Jezírko lásky a další podivné místní názvy, jedna skvělá kavárna a ze země tekoucí minerálka, kterou si v Praze musíme chodit kupovat do sámošky. Luhačovice rozhodně mají svého ducha. Pro tvůrčí práci to není vždy ideální, když je místo rezidence zajímavé, člověka to odvádí a chce poznávat. Ale snažili jsme se to nějak rozumně nakombinovat.
Pracovali jste na nějakém konkrétním výstupu? Jakém?
Adéla: S Petrem jsme oba v nějakém životním období pracovali ve vinárně. Za den potkáte tolik lidí, že se nejde vyhnout drobným konverzacím a vznikají zde mikropříběhy. Petr začal tyto situace zapisovat a vznikly z toho jakési vinárenské momentky. V lockdownu nebyl pro mě doma prostor malovat velká plátna, a tak jsme společně začali Petrovy texty zpracovávat v komiksové podobě.
Petr: Takže když jsme se tu místních ptali, kdeže je v Luhačovicích nějaká zajímavá vinárna, šlo samozřejmě o čistě pracovní dotaz. Mám pocit, že takové ty klasické, dnes už mizející, vinné šenky jsou dost specifickým prostředím, které ještě není umělecky moc zpracováno. Na rozdíl třeba od plebejské hospody nebo intelektuálské kavárny, ty mají v české kultuře silnou pozici.
Co váš kontakt s místními?
Adéla: Většinu času jsme trávili na zámku nebo jsme jezdili po výletech, ven jsme chodili spíš večer do místních podniků sbírat nové inspirace. S místními jsme se moc nepotkávali, s výjimkou našich hostitelů.
Petr: Trochu je to dané i tím, že jsme dorazili na vrcholu turistické lázeňské sezóny, kdy místní zase vyrážejí na dovolené jinam. Proto také neproběhlo žádné naše veřejné čtení, na těch se obvykle pár zajímavých místňáků objeví.
Co tady na vás nejvíce zapůsobilo?
Petr: Na mě asi přece jen ten Jurkovič a jeho vize lázní pro tělo i ducha. Je škoda, že se jím načrtnutý projekt nerealizoval kompletně. Ačkoli tu na jeho urbanistickém plánu vznikly celkem kvalitní stavby a mám obecně rád, když se styly mísí a potkávají, představa, že by byly celé lázně vystavěné v jeho stylu je fascinující. Bylo by to naprosto unikátní.
Co vás překvapilo?
Petr: Mile mě překvapilo, jak si lázeňský pobyt užívají důchodci. Je skvělé, že večer vyrážejí do podniků na „živou muziku“, flirtují spolu a rozjíždějí to na parketu. Normalizace u nás vychovala generace lidí zalezlých doma u televizních obrazovek. Dnešní společnost si zvykla seniory odsouvat na okraj, vlastně je ve veřejném prostoru nevidět. Jednou jsem byl v Bruselu v hospodě a překvapila mě ta věková směsice, která se tam sešla. Obyčejná hospoda, kam se chodí na pivo. V průběhu večera paní kolem pětašedesáti vyskočila na stůl a tančila. Všichni okolo tleskali a povzbuzovali ji. Scénka u nás těžko představitelná. Snad jen v Luhačovicích by se něco takového mohlo stát!
Je to vaše první rezidence? Pokud ne – můžete nabídnout srovnání?
Petr: Adéla byla loni na výtvarném sympoziu v Mikulově, kde se také tvoří na zámku. Takže už je z ní zkušená dvorní malířka. Já jsem na několika rezidencích byl, ale téměř pokaždé to bylo úplně na samotě, třeba na usedlosti poblíž Českého Šternberka nebo uprostřed rašelinišť a pastvin v severoněmeckém Worpswede. Oproti tomu jsou Luhačovice dost živé. Nové pro mě taky bylo takto intenzivně dva týdny pracovat ve dvojici. Když jsem sám, mám už vymyšlené nějaké rituály, které mě dostanou do tvůrčího rozpoložení. Ve dvou jsme museli sladit pracovní rytmus, což je vždycky komplikovanější, ale zároveň to může tvůrčí činnost i nakopnout, navzájem se hecovat.
Jak vám tady plyne čas?
Adéla: Čas zde plynul pomalu. Přispíval tomu klidný rytmus lázní a turistů, nikdo se za ničím nehnal.
Petr: Na rezidenci je pomalost důležitá. Pokud jste nervózní, že nic nestihnete a nevyužijete ten vymezený čas naplno, tak se vám potom o to hůř tvoří. Pro mě je na podobných pobytech hodně důležitá možnost vyrazit do krajiny, chodit, nemuset být ve střehu, ze které strany vás sejme auto a neslyšet hluk motorů, jen se kochat krajinou a třídit si myšlenky. K tomu jsou lázně a komponovaná krajina v okolí naprosto ideální.
A jaký dojem na vás udělaly lázně?
Adéla: Ocenili jsme krásnou architekturu zasazenou v půvabné krajině. Bavilo nás zastavovat se u míst, kde byly štítky s QR kódy a poslouchat na místě krátké povídky ze Zvukové mapy Luhačovic. Je to skvělý projekt. Také se nám líbily různě pojaté ptačí budky rozmístěné po lázních. Já jsem byla nadšená z Bílé čtvrti, jen mě mrzelo, jak se ráz ulice změnil k horšímu. Místo původního stromořadí tam dnes parkují auta a některé domy byly necitlivě zrenovovány. Naopak třeba rekonstrukce Radunu se myslím povedla.
Co Vás dál čeká?
Petr: Přímo během dvoutýdenní rezidence se toho nedá stihnout zase tak hodně, ale dá se výrazně pokročit a nakopnout k dalšímu úsilí. Takže doufáme, že teď už budeme schopní na vinárenských komiksech pracovat pravidelně i v rámci běžného „provozu“. Pak taky připravuju na příští rok vydání takového cestopisu pro děti, a v Luhačovicích jsem navíc začal psát cosi, z čeho by možná mohla být moje další prozaická kniha. Adélu čeká další ročník na AVU. A vedle tvůrčí práce a studií musíme dělat něco, co nás uživí. Nudit se asi nebudeme.